Evropský soud pro lidská práva (pátý senát), zasedající dne 6. dubna 2023 rozhodl o žalobě č. 20647/21proti České republice podané soud podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dne 10. dubna 2021 českým občanem, panem K.K. („žalobce“).
K Usnesení Ústavního soudu ČR II.ÚS 2574/20 ze dne 13. 10. 2020
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. prosince 2019 č. j. 30 P 100/2017-3631 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2020 č. j. 101 Co 122/2020-3841,
takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Shrnutí:
Žaloba se týká především práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života po výrazném omezení jeho práva navštěvovat jeho dceru s cílem předejít konfrontačním situacím, které byly shledány jako poškozující její zdraví a duševní vývoj dítěte (články 6 a 8 Úmluvy).
V dubnu 2017 Okresní soud v Příbrami svěřil dítě do péče matce, protože střídavá péče se ukázala v daném případě jako nevhodná, neboť při střídavé péči by byly na psychiku nezletilé kladeny nepřiměřené nároky z důvodu odlišnosti dvou výchovných prostředí. Otci soud stanovil právo vídat se s dcerou dvakrát týdně. V únoru 2018 soud své rozhodnutí změnil, otec neměl soudně stanovený styk s dcerou, protože soud shledal, že tento styk poškozuje zdravý vývoj dítěte. Soud poukázal především na stěžovatelovo manipulativní chování a křivé obviňování matky, které vedlo k několika policejním zásahům a zbytečným hospitalizacím dítěte. Dále soud uvedl, že poté, co otec opakovaně vracel dceru matce pozdě, odmítl jí ji nakonec předat vůbec, což vedlo k vydání soudního příkazu k jejímu navrácení. V červenci 2018 bylo otci umožněno se vídat s dcerou pouze jednou týdně, a to pod dohledem sociálního pracovníka, ale protože neuctivé chování otce k sociálním pracovníkům ohrozilo úspěšný dohled nad stykem s dcerou, byl v únoru 2019 styk otce s dcerou zrušen zcela. Otec byl odsouzen za pronásledování matky; podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení trpěl otec poruchou osobnosti (byla zmíněna možnost paranoidní poruchy osobnosti). V průběhu řízení ve věci samé soud vyslechl rodiče a posoudil několik znaleckých posudků. Znalci potvrdili, že otec, i přes svoji poruchu osobnosti, svoji dceru miluje a chová k ní i pozitivní city, tyto jsou však spojeny s nepříjemnými emocionálními zážitky, které dcera ze společného kontaktu má. Podle posledního znaleckého posudku vypracovaného v květnu 2019 (tento posudek byl vypracován soudním znalcem na žádost otce), byl vztah dcery k otci shledán jako ambivalentní. Bylo zjištěno, že dcera otce měla ráda a chtěl se s ním vídat, ale díky jeho chování má již vyvinuté obranné mechanismy regrese a somatizace jako reakce na emočně náročné situace. Podle znalce byl otec k sobě zcela nekritický, odmítl připustit, že má projevy poruchy osobnosti, které podstatně ovlivňují jeho rodičovské schopnosti a proto nemůže zajistit dceři plnohodnotný rozvoj. Vzhledem k tomu, že otec svoji dceru neustále vystavoval stresovým a konfliktním situacím, znalec uvedl, že kontakt s ním nebyl pro dítě přínosný. Znalec proto doporučil, aby byl kontakt mezi nimi buď ukončen, nebo by měl být omezen na kontakt pod dohledem probíhající v dlouhých intervalech, například jednou nebo dvakrát ročně, protože častější kontakt by zvýšil rizika pro zdravý vývoj dítěte. Znalec dodal, že v budoucnu lze uvažovat o změně kontaktů(jejich opětovné rozšíření), avšak za předpokladu, že otec podstoupí terapii a kriticky zhodnotí své dosavadní chování. S ohledem na to, že tento uvedený znalecký posudek byl jasný a znalec vysvětlil své závěry, soud zamítl návrh otce na vyhotovení druhého znaleckého posudku. Soud rovněž odmítl doplnit dokazování o další písemné důkazy, prohlášení a různé nahrávky otcem pořízené. Tyto byly soudem označeny za irelevantní vzhledem k tomu, že tvrzení otce již byla vyvrácena jinými konkrétními důkazy.
Kolizní opatrovník dítěte sdělil, že sociální prostředí v domácnosti matky dítěte bylo shledáno harmonickým, a doporučil, aby byl styk otce s dcerou omezen na třikrát ročně pod dohledem.
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2019, vycházejícím zejména z výše uvedeného znaleckého posudku, byla dcera svěřena do péče matky. Bylo shledáno, že otec má na dceru negativní vliv a kontakt s ní není v jejím nejlepším zájmu. Styk otce s dcerou omezil na kontakt třikrát ročně pod dohledem sociálního pracovníka na jednu hodinu.
Dne 16. 6. 2020 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně s tím, že je nutné chránit duševní vývoj dítěte a je nutné zabránit opakovaným konfrontačním situacím, které nejsou v zájmu dítěte a jsou způsobované právě otcem. Odvolací soud již nepřistoupil ani k provedení pohovoru s nezletilou, jak otce navrhoval, neboť nezletilá byla v průběhu posledních tří let vyšetřována psychologicky nejméně 5 x a další zjišťování jejího názoru by mohlo vést k její viktimizaci a neurotizaci.
Otec podal proto rozhodnutím soudů obou stupňů ústavní stížnost, opírající se o články 6 a 8 Úmluvy, a dne 13. října 2020 ji Ústavní soud zamítl jako zjevně neopodstatněnou (II. ÚS 2574/20). Měl za to, že pouze vyjadřuje svůj silný nesouhlas s rozhodnutími soudů, která nebyla řádně odůvodněna. S odvoláním na články 6 a 8 Úmluvy si otec stěžoval na to, že jím předložené důkazy nebyly vnitrostátními soudy uznány a že jeho rodinný život byl významně narušen rozhodnutími ve věci samé, protože mu bylo zabráněno vídat se se svou dcerou a podílet se na její výchově.
Soud pro lidská práva dospěl k tomu, že stížnost vznesená stěžovatelem má být přezkoumána podle článku 8 Úmluvy. Případ posoudí ve světle své ustálené judikatury a posoudí, zda ve světle případu jako celku byly důvody uvedené pro omezení práva stěžovatele na jeho styk s dcerou jako relevantní a zda orgány v České republice dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, přičemž měly na paměti, že zvláštní význam by měl být kladen na nejlepší zájmy dítěte (viz například Sommerfeld proti Německu [GC], č. 31871 /96, § 64, ECHR 2003VIII (výtahy), a ZJ proti Litvě, č. 60092/12, § 96, 29. dubna 2014).
Rozhodující je, zda vnitrostátní orgány přijaly veškerá nezbytná opatření k usnadnění kontaktu, jak lze rozumně požadovat za zvláštních okolností projednávané věci.
Soud uznává, že rozsah stěžovatelových práv navštěvovat, jak byl stanoven v napadeném řízení ve věci samé, se zdá být velmi omezený. Souhlasí však s argumentací Ústavního soudu ČR, že stěžovateli byla již dříve dána dostatečná příležitost rozvíjet svůj vztah s dcerou a prokázat své rodičovské dovednosti, neboť napadená rozhodnutí omezující jeho přístup k dceři byla přijata až po jiných soudních rozhodnutích, kdy vazba mezi jím a nezletilou selhala i pokud byla realizována prostřednictvím relativně častého kontaktu bez dozoru a poté kontaktu pod dohledem. Ze spisu vyplývá, že vnitrostátní soudy, které mají lepší postavení než Evropský soud pro lidská práva, postupovaly ve věci opatrně a na první místo daly nejlepší zájem dítěte, jak to vyžaduje článek 8 a rovněž vnitrostátní právo i mezinárodní nástroje. Aniž by soudy opomíjely kladné pocity dítěte vůči stěžovateli, jak je předložil, poukázaly soudy na dlouhodobé nevhodné chování stěžovatele, jeho agresivní přístup k sociálním pracovníkům, jeho pokusy o manipulaci s nezletilou a rovněž tak i nedodržování předběžných opatření. Soudy v České republice z velké části vycházely ze znaleckého posudku z května 2019, podle kterého stěžovatel opakovaně uváděl nezletilou do konfliktních situací, které mohly vést a následně i vedly k traumatu a jeho vliv na dceru tak poškozoval její zdravý vývoj. Soud rovněž poznamenává, že stěžovatel nezpochybňuje, že se může setkat, byť velmi omezeně, se svou dcerou, jak stanoví napadená rozhodnutí. Rodinná vazba je tedy zachována. Soud v této souvislosti připomíná, že rodič nemůže mít nárok na opatření, která by poškozovala zdraví a vývoj dítěte (viz např. Pedovič proti České republice, č. 27145/03, § 109, 18.7. 2006, a Drenk proti České republice, č. 1071/12, § 84, 4. září 2014). Nic nenasvědčuje tomu, že by zjištění, k nimž dospěly vnitrostátní soudy byly ve svých rozhodnutích nepřiměřené. Soud nemůže souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že soudy vůči němu projevily podjatost, protože ho považovaly za výtržníka. Soud dále poznamenává, že sporná rozhodnutí byla přijata po kontradiktorním řízení, ve kterém stěžovatel mohl uplatnit všechny své argumenty a předložit všechny své důkazy, což učinil. Zejména je třeba poznamenat, že je obecně na vnitrostátních orgánech, aby rozhodly, zda jsou znalecké posudky dostatečné (viz Strand Lobben a další proti Norsku [GC], č. 37283/13, § 223, 10. září 2019) a rovněž i to, že v projednávané věci soud dostatečně vysvětlil, proč nebylo zapotřebí druhého znaleckého posudku požadovaného stěžovatelem.
Soud je proto spokojen s tím, že stěžovatel byl zapojen do rozhodovacího procesu v míře dostatečné k ochraně jeho zájmů. Soud z výše uvedeného vyvozuje, že rozhodovací proces byl spravedlivý a že důvody uváděné vnitrostátními soudy České republiky byly relevantní a dostatečné. Dále se domnívá, že soudy dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy nezletilé a rodiče a nelze jim vytýkat, že zanedbaly své povinnosti podle článku 8 Úmluvy. 19.
V důsledku toho musí být tato stížnost prohlášena za nepřípustnou jako zjevně neopodstatněná podle článku 35 odst. 3 písm. a) a článku 4 Úmluvy. Z těchto důvodů soud jednomyslně prohlašuje žalobu za nepřijatelnou.
Originál vypracován v angličtině, přeloženo do českého jazyka, shrnuta podstata rozhodnutí
oznámeno písemně dne 4. května 2023.
Předešlé rozhodnutí:
Usnesení Ústavního soudu ČR II.ÚS 2574/20 ze dne 13. 10. 2020
Dostupné zde: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/uscr/ii-us-2574-20-1