Vaše děti nejsou pro soudní systém křehcí človíčkové s právem na bezstarostné dětství. Vaše děti se zmítají v právním systému zahlceném právy rodičů, kteří se nenávidí a svá práva striktně vyžadují. Přes všechna ta práva a citované paragrafy ty děti už nejsou ani vidět. Z dětí se stanou čísla jednací. Na soudech jsou vaše děti takzvaná „péčka“. Kam se podělo to tolik zmiňované blaho dětí? Roky běží. Dětem běží čas jinak než vám. Soudní spor skončí označením „věc skončena, odškrtnuto“. Věc nebo lidské osudy?

Zmítáte se v systému, který má přeci pomoci. Má chránit děti. Místo toho je to nekonečný stres, vyčerpání, beznaděj a zklamání.

Vím, jak se cítí děti zasažené soudním sporem svých rodičů. Mrzí mě to, opravdu moc. Děti potřebují hlavně klid. Chtějí milovat mámu i tátu, a už vůbec nechtějí si mezi nimi muset vybrat. Nikdo, opravdu nikdo nesmí děti nutit si vybrat mezi mámou a tátou.

Uvědomila jsem si, že soudní systém nezměním, ne sama, ne teď. Možná se vše změní časem. Možná až nás bude víc, co budou upozorňovat na jeho nefunkčnost. Není nutné hned změnit celý systém, je však nutné pomoc, pokud to jde. 

Na začátku vlastního sporu jsem myslela, že to nepřežiju. Hledala jsem pomoc, kde se dalo. Strašně jsem potřebovala, aby to, co se děje, někdo viděl jako celek. Právníci, psychologové, terapeuti, sociální pracovníci to vidí jen ze svého úhlu pohledu. Takže jsem postupně vystudovala několik oborů, absolvovala nespočet seminářů, přednášek a konferencí a v této praxi jsem již mnoho let. 

Reálně vidím, že problematiku velmi vyostřených soudních sporů o děti je potřeba nejen chápat, ale i vidět jako celek.

Můj vlastní rozvod a spor o děti mi otevřel oči. Zvládla jsem to, něco dobře, něco hůře. Udělala jsem samozřejmě i mnoho chyb. Spoustu věcí jsem v životě přehodnotila a získala jsem tolik potřebný rozhled.

Vidím problém očima dětí, chápu problém z pohledu té slabší strany. Umím pomoci nastavit hranice psychicky agresivnímu chování. 

Vidím problém ze všech úhlů pohledu – právního, sociálně právního i psychicky krizového. 

Rozpad rodiny patří mezi psychicky nejnáročnější situace v životě. I tak se to dá zvládnout. Chce to nadhled, odstup od vlastního ublížení. Je nutné pochopit pohled dětí i motivaci rodičů se soudit. 

Na OSPOD i na soudě slyšíte: „dohodněte se“. Skvělé, ale jak, když vy vnímáte ty chytře promyšlené kroky, které vás mají naprosto zničit. Ta snaha zničit vás se skutečně děje, jenže vám nikdo nevěří. Ztrácíte půdu pod nohama, přicházíte o své děti.

Manipulace? Psychický nátlak? Nééé….. Pro OSPOD i pro soud jste viníkem vy, protože se prostě nechcete dohodnout. 

Ze soudní praxe plyne, že extrémně vyhrocených soudních sporů o děti je cca 15%. U většiny těchto sporů je jedním z rodičů narcisticky narušená osoba, se kterou se prostě dohodnout nedá. Přesto soudy nařizují mediace, společné rodinné terapie, přesto OSPODy chtějí, aby se rodiče dohodli. Ne, prostě nejde to. 

Můžete se zhroutit, můžete bojovat a při tom ničit (ano, vy oba) vlastní děti nebo můžete vše začít řešit lépe a účinně a já vám s tím můžu pomoct, protože kromě těch všech paragrafů, Nálezů Ústavního soudu, metodických pokynů MPSV i stanovisek Veřejného ochránce práv, prostě vím, jaké to je…

I beznadějná situace může mít řešení. Ne hned, postupně, někdy třeba až časem, ale i to je lepší, než vše vzdát.

Je nutné se vyvarovat všech chyb. 

Patricie